Podobných historických dramat moc není. Při sledování trailerů před filmem jdou dvě marvelovky a Válka Rohirů. Od sousedů v kinosále zaslechnu otázku, proč to tam je? Proč tam nedají nějaký historický film? Je to jednoduché, protože žádné takové filmy nejsou. Historizující velkofilmy jsou prostě vzácné zboží. I to je možná důvod, proč jsem v hodnocení na druhého Gladiátora trochu smířlivější, než bych možná měl být.

Den před projekcí v kině jsem si dal po dlouhých létech prvního Gladiátora. Srovnání se přímo nabízí a dvojka z toho jednoznačně vychází ve všech kategoriích hůře, ale nepředbíhejme. Nacházíme se zhruba dvě dekády po událostech prvního dílu a sledujeme mladého muže, který se se svojí ženou připravuje na obranu města. Pod hutnými, dusnými mraky k nim totiž míří římské galéry vedené generálem Acaciem, kterého hraje Pedro Pascal. Ona žena je zabita v boji na přímý rozkaz generála Acacia a muž pro ni truchlí. Je zajat a prodán do otroctví. A tady nastupuje svoji cestu za pomstou, na jejímž konci touží vykonat spravedlnost na samotném generálu Acaciovi.

Tak jsou rozdané karty. Děj je ale mnohem spletitější a já nebudu spoilerovat, neboť se mi podařilo před filmem ani nečíst anotaci Gadiátora II. A jsem přesvědčen, že to bylo pro dobro celého zážitku. Nicméně pokud vezmeme koncept děje, neubráním se srovnání s jedničkou. Okatě to kouká z předchozího odstavce. V téměř čtvrtstoletí staré „jedničce“ bylo od počátku jasné, kdo stojí na které straně. Děj byl mnohem přímočařejší a díky tomu i údernější. Od počátku jste věděli, co za týpka je Maximus Decimus Meridius, jaký má naturel a co se mu honí hlavou. Ve dvojce tohle není. Hlavní postava, kterou hraje Paul Mescal, vám neustále uniká. V rámci filmu projde celkem velkým vývojem, ale vy vlastně moc nechápete, které události pro něj byly ty formující, a doteď mi není zcela jasné, jaký vliv na to má herecký výkon a nakolik je to chyba scénáře.

A to se týká více charakterů. Zajímavou roli v příběhu má i Denzel Washington. Ale i u toho máte problém pochopit motivaci k některým jeho činům. Mimochodem, Řím v té době ovládají hned dva Císaři. Dvojčata. Pominu, že obě postavy rozhodně nevypadají na podobný věk. Co absolutně vůbec nechápu je to, jak se mohly takové dvě existence dostat k moci. Jsou vlastně jen takovou karikaturou, evokující celkový úpadek města a v příběhu představují jen dekadenci mocných. Možná mocných je nepřesné slovo, protože ti dva jsou jen jakousi parodií na císaře Caligulu.

Hlavně v poslední třetině tempo výrazně zrychlí a příběhové obraty jsou díky tomu velmi chatrně vybudované. Film se chvílemi snaží brnkat na nostalgickou notu, ale to nefunguje. Chybí tu zcela scény, které byste chtěli vidět znovu nebo jsou něčím ikonické. Původní film z roku 2000 má takových hned několik. Vzpomínám například na okamžik, kdy jdou gladiátoři poprvé do boje a kamera snímá dveře od kolosea, za nimiž jeden z bojovníků nad hlavou mává obrovským řemdihem. Nebo je tu samozřejmě ikonická scéna s polem a rukou. A mnoho dalších. Ve dvojce nic takového nenacházím a kamera se mi zdá trochu „líná“.

To samé lze říci i o akčních scénách. Ano, máme tu velkolepou bitvu na lodích uprostřed kolosea, ale není tu nic, co by mohlo aspirovat na něco víc, než je poctivé řemeslo. Ale ono i to poctivé řemeslo někdy stačí. Velkou poklonu musím vyseknout před výpravou a dobovostí filmu. Vše je v tomto ohledu dokonalé. Všechny ty majestátní scény jsou opravdu velkolepé a nefungují jen v opravdových detailech, jako je například boj s digitálními opicemi, na kterých se opravdu nepovedlo CGI.

Jsem rád, že podobné historické velkofilmy vznikají. No, historické, z pohledu dějepisu jde v podstatě o fantasy, ale stále je to opulentní dobové drama, na kterém je znát velkorysý rozpočet (250 milionů dolarů), který dovoluje patřičnou vizuální rozmáchlost. Po celé dvě a čtvrt hodiny jsem se vlastně dobře bavil. Neubráním se ale pocitu, že toto pokračování je tvořené trochu na sílu a film má co dělat, aby obhájil svoji existenci. Filmu navíc velmi nesvědčí uspěchanost děje, ve kterém není čas patřičně vybudovat některé příběhové zvraty. I přes všechny tyto výtky jde o patřičně šťavnatý a v mnoha ohledech syrový velkofilm, který se vyplatí vidět na velkém plátně.